Vojákův žalm

Zas hrají...
Slyšíš píseň svou?
To v ráji
již tě k sobě zvou.

Prošel jsi světem
tak rychle jak
se rozžehlým létem
přežene mrak.

S posledním dechem
dopadá k zemi
slza,jež okem
prohnala se mi.

Jak kulka vystřelená vpřed
se ztácí před očima svět.
Topím se v žalu,hlouposti,zlobě...
Proč toliko zášti skví se v nynější době?

Viděl jsem bolest,utrpení
-na duši jizva za jizvou,
co bylo dříve,náhle již není,
teď z ráje i mě si k sobě zvou.

Tančil jsem hbitě
v dešti střel,
jak bezbranné dítě
svět hrůzou se chvěl.

Nebesa skrápěla raněnou zemi
a metala na hříšníky blesky a hromy,
ty děsivě burácely
a mísily se v salvě děl
a lidé již nekřičeli,
zem pokryl porost lidských těl...

Temnota vznáší se nad krajem,
do tmy se vrývá němota ticha,
život loučí se s životem,
než zcela nedodýchá.

Tak poslyště slova...
...vojákova...,
jenž chrabře vždy se zlem se přel:
Život je křehký jako motýl,nedejte,aby odletěl
na křídlech zloby a utrpení,
na křídlech pláče a zášti,
to přeci smyslem života není,
co ubíjí lásku a štěstí...

Válka je velká sestra smrti,
tak nedejte její moci vzkvést,
nespěchejte k ní do objetí,
nechte se mírem,láskou vést.