Noční můra

Zdál se sen, tak známý a přesto cizí,
co otevřením víček v očích mizí.
Já stála tam, v posledním setkání,
naproti Tobě, vlastnímu stýskání.

Mlčky jsme probrali život bez sebe,
jaks mě nesnášel a já nestála o Tebe.
Jak vlastní hrdostí a zlověstnou pýchou,
probodli jsme se navzájem dýkou.

Vzali si hodnoty slovy co berou,
již nejsi mým otcem a já Tvou dcerou.
Krev mění se v žilách mých na vodu,
už ani stopu z Tebe mít nebudu.

Stud odchází někam do kouta,
a žalu se povoluje závora.
Nač znát ho, když není pro koho,
přec neznám dávno již onoho..

Kdo dal půlku, abych mohla žít ..

A tak v posledním setkáním, neposledy,
stojíš v dálce tam a já bez hnutí tady.
Pořád s pýchou na duši a velkou zlobou,
snad chyba byla to nás obou?

Pochybuji ..

Tys nemiloval, nestaral a otcem si nebyl,
rodinu před zájmy bez váhání stranil.
A dítě u okna plné očekávání,
dávalo se noc co noc do slz prolévání.

Tvoji vinou..

Jenom Tvoji a nikoliv mojí vinou,
slova bez studu z úst mých plynou.
Žes lásku měl, bohužel jinou,
a díky ní rodinná pouta zhynou..

V prachu zapomnění ..

A až tedy vážně dojde k tomu rozloučení,
co ponese název, poslední.
Bude to pro mě konečné ukončení,
a snad konečně nad hlavou mou se rozední.

Sny odejdou a noční můry s nimy,
zapomenu veškeré okamžiky.
Bez kamene na plicích budu zas dýchat,
a krásu „otcovstvi“ u druhých vnímat.

Byla to chyba Tvoje největší,
však on život trest uštědří.
Chtěla jsem otce, přiznávám, vím..
však díky Tobě ..
Z nejhlubší duše ho nenávidím..