Tichý chrám slov

Uzavřena jsem v chrámu cizích nářků
a poslouchám ten pláč, co není můj,
mé srdce bubnuje jak déšť na střeše z plechu,
jen duše má, proboha, se opanuj.

Vy licoměrní na rubáš mi měřte
a hoďte kamenem, skývou vaší duše chudé.
A poslové zpráv dobrých běžte
a šiřte štěstí smíchem, však zase dobře bude.

Já půjčím Vám své múzy, ač nestálé
a dám do vašich služeb své strážné anděly,
mé štěstí je sice dar ceny nemalé,
ale proč vy byste ho mít v srdci neměli?

Srdce, ten chrám duše lidského bytí,
naplníme ho světlem slunečním,
ať v očích každého z nás svítí
a pro jednou zažene temný bolesti stín.

Mí přátelé, kteří vládnete mistrně slovy,
já vzdávám Vám hold a skláním hlavu svou.
Mé rty správná slova stále v mysli loví,
snad Vám je poslové k srdcím donesou.

A tak i v bolesti najdeš inspiraci svou,
ač duše na mučidlech trýzníme my i jiní nám,
ale když nám přátelé v ústrety jdou,
nezůstane nikdo z nás jen tak sám.

A tak v tomhle chrámu ztichlém,
který sbírá slova v uzlíčku citů sbalena,
je běh poslů dobra pro jednou zrychlen
a odejme ze srdcí těžká břemena.

Mí přátelé, každého, jednoho, vážím si Vás…
zbude po Vás báseň, mana božská naší duše
a ostatní splín si odnese čas….