Jeskyně

Uvnitř jeskyně kdesi
žiju již dlouhé věky
Chladný dech a oheň jsou mými pomocníky
jako když léto bere rostlinám jejich studené časy

Procházím se těmi temnými chodbami
beze svitu, beze smyslu
Ohlížím se kolem sebe
kam jen ta má cesta vede

Napravo smích, nalevo pláč
a já mezi
mám bledou, kamennou tvář
chci jen jedno, poznat hvězdy

Tolik chodeb, všude tma
říkám si, jsem tu jen já
Na stěnách se ale cosi hýbe
vidím obrysy, jsou to lidé

Jaké jsou jen jejich úmysly
těžko se dá z pouhého stínu poznat jeho smysl
Šáhnout ani mluvit na něj se nedá
jeho řeč je i tak prostá

Divné jsou to stíny
nikde nikdo z koho by se vytvářeli
Žádného nezajímají moje tužby
tak kde jsou hvězdy?!

Dobrá tedy, půjdu ven
ať už zmizí tento zlý sen
Ve tmě ale světlo není
divné, přesto po něm toužím

Ach, zbavit se té tmy
a jednou spatřit také sebe
Což tak jít stále podél stěny
někde jistě bude změna této scény

A konečně, tam je světlo!
jdu za ním, samo mě k sobě táhlo
Čím blíže však jsem, tím více nejsem
je známá věc, že stín se ztrácí pod pouhým světlem