Já a můj Pán

Každé inspirované srdce dobrotou
je převlečený Úsměv Nejvyššího.

Když je mým Světem plamen svíce,
můj Pán mě zve do Své zbrojnice koncentrace.
Když je mým Světem Meditace,
Sám Nejvyšší drží stráž.

Říkáš, že Bůh není.
Potom čí Zájem, Soucit a Lásku cítím?
Kdo tedy sytí mé po Bohu plačící srdce?
Možná seš to právě ty.
Ty, který ses nikdy nepokusil Boha poznat.
A kdo jsi ty? Bůh.

Jenom život duchovní disciplíny a čistoty
nezná rozdíl mezi Nebem a Zemí.

Stejně tak jako odhodím své špinavé ponožky,
odhodím i svůj špinavý život minulosti.
Stejně tak jako sytím své tělo,
budu sytit i svou Duši.

Když jsem zamilovaný do ženy,
celý Svět se semnou točí
a veškerá má láska patří jí.
Když miluji Boha,
Celý Svět je uvnitř mě
a má láska patří všem.

Každý problém, kterému se nepostavíš čelem
se brzy vrátí a praští tě, jako špatně hozený bumerang.

Běda, už neuvidím Tvé Oči.
Ale pokud medituji, cítím Tvůj Úsměv.

Vnější život je divadelní představení dramakomedie ega.
Ve chvíli, kdy přijde na scénu upřímná aspirace,
roztáhne se opona nevědomosti a začíná život vnitřní.

Když promeškám ranní Meditaci,
ztrácím poukázku na Radostný Den.

Říkáš, že by jsi meditoval, ale nemáš čas.
Pak musím dodat, že nejsi zdaleka jen největší vtipálek,
ale i nevděčník.

Sebeovládání a sebeobjevení
jsou dva nejtěžší předměty
ve vnitřní škole člověka.

Něco jsem měl a všechno jsem ztratil.
Tebe jsem cítil a k Tobě se vrátil.

Brnění ego je vskutku zbytečná zátěž,
zvlášť pokud ses vypravil na Everest Aspirace.

Vím, že jsem jen figurka na Božské šachovnici.
Ale nenechám se vyhodit, chci dát šach-mat nevědomosti!