Lidé bezcitní?

I květiny pláčí
nad lidským bytí.
Jak jen může něco
tak prázdné mít žití?

Bytosti lidské
už necítí vůně,
nevnímají barvy,
duše jejich stůně.

Neslyší tóny,
jenž libé být měly,
zapomínají,
co vzpomenout chtěly.

Ubližují druhým
však sobě nejvíce,
svědomí dlouho už
neviděno kajíce.

Jsou dávno jinde,
mimo odvěkou sázku,
zda lépe nenávidět,
či věřit v lásku.

V zapomnění temném,
tam city naříkají
vzhůru, k lidem, marně…
Skomírají v beznaději.