Divné pocity vinny a naplnění

Divné pocity vinny a naplnění

Jsou v mém podvědomí poslední dobou,
jakobych šla nějakou neznámou chodbou,
chci vidět nakonec té uličky temné,
ale nedaří se mi, to je zjevné.
Zkouším zjistit, co mě nutí jíti dále,
světlo je zhasnuté, žádná světla a i přesto kupředu vyrážím stále.
Přemýšlím, proč vlastně jednám, tak jak jednám
v tento divný okamžik,
jakoby někdo posunoval počítačovou myší
a jednoduše prstem udělal "klik".
Nevím, co mě čeká v případě, že vykročím ještě párkrát vpřed,
je možné, že mě čeká neblahá událost a může se odehrát klidně hned,
v tuto chvíli moc neuvažuji a s rizikem vstupuji na tenký led.
Vím, že bych to neměla dělat, ale stejně jdu stále směle dál,
cosi mě povzbuzuje,
co nevím, i kdyby se mě kdokoliv ptal.
Je to velmi vrtkavé a já tuším,
že toto jednání může se mi vymstít v jedné vteřině,
pak budeme hovořit o vinně.
Vše se může pokazit,
a mě to může značně dorazit,
avšak já stále nemohu ten chtíč porazit,
jen to nezkazit, jenom to nezkazit.
Může se stát cokoli,
situace má dva druhy konce.
Na jednom se ozývají vítězné zvonce,
a na druhém,
tam vidím jenom zkĺamání a pohrdání,
okolím tvrdé odříkání.
Nejlepším řešením by zřejmě bylo jíti střední cestou
a třeba počkat a nechat věčem volný průběh,
jenomže mám pocit, že na to není čas,
nepřeji si, aby mi snad zešednul jakýkoliv můj vlas,
ale někde v hlavě slyším jakýsi varovný hlas.
Hlas, který říká,
že bych neměla pokoušet svou budoucnost,
že bych neměla dělat tuhle nestoudnost.
Těžko říci, jak se s tímto vyrovnat,
není to s čím porovnat.
Cítím se provinile,
ale zároveň mě něco naplňuje.
Spolehám na to, že čas všechno ukáže,
a že každý svým srdcem jednat dokáže.