Za parkem vila

Za parkem vila. V podkroví
ploužáků tón zněl medový.
Mlčky dva lidé leželi
v plyšáků plné posteli.

Já a má láska bejvalá.
Zas odemkla mi! A má dlaň
ve vlasech se jí hrabala.
Ty vzácné chvíle, bože, chraň!...

Ne, čas však nestál, bohužel,
a kázal, abych domů šel,
bych všední život žít šel zas.
„Obuj si boty!“ kázal čas.

A tak jsem bez polibku pádil,
šťastný však pocit v srdci skryt,
že ač se ztrácí krásné mládí,
tak přesto stojí za to žít.