Země nikdy nezapadajícího slunce

V Zemi nikdy nezapadajícího slunce
se kdysi dávno něco stalo.
Stíny se krátili, až zmizely prudce.
„Ale kam?“, spousta lidí se ptalo.

V rovině zeje prý obrovská díra.
Dříve jí v tom místě nebylo.
Zvíře, co bydlí tam hraje si s náma -
stíny si v jámě té ukrylo.

Jak však je dostati zpátky k svým krokům?
Oči už světlem otupují.
Slepci se obrací nyní k prorokům,
suchý list ze stromu olupují.

Proroci hlásali: „Slyšte ta slova!
Nikdo je nebude opakovat.
Musíte stvůru zase a znova
zpěvem svým o ní otupovat.“

Jak se jim radilo, tak lidé dělali.
Zvíře usnulo, ale co s ním?
„Jsme slepí.“, pánové sboristi volali.
Co s ním když konečně spí?

Dítě se do jámy po laně spustilo,
sebralo stíny oklikou.
Dlaní svou zvíře pod hlínu ukrylo.
Dlaní tak malou a velikou.