Na Dušičky

Odpočinutí všem,
co tady spočinuli.
Klid nejen těm,
co Boha neminuli.

Zas po roce.
Snad aby se neřeklo.
Pár vzpomínek,
co jsme si vylepšili.
Či proto,
aby příbuzní viděli.
Závody o největší chryzantému.

Občas mezi nimi,
jak monolit,
duše k smrti smutná
ze smrti.
Potkalo ji to nedávno.
Poznáte ji.

Netlachá s tetkou z Moravy,
hlasitě se nesměje,
nesleduje hodinky,
ani nedrží mobil u ucha
- hlasitě trapné,
i kdyby nešlo o hřbitov.

Většinou sama,
ve smutku,
tvář strhanou,
oči k zemi,
kytičku balenou
záplavou slz,
co došly.

V duchu křičí :
,,Proč si nám to udělal ?“
Trochu paradox.
Neudělal to snad sobě ?

A pak u čerstvého hrobu,
i když někdy ani rok nestačí
- výročí bývají zlá,
jen tiše stojí.
V duchu se znovu
ptá,
vzpomíná,
zlobí se na něj,
modlí se.

Zamést listí,
vlastní dlaní ledovou
stejnou jak deska z granitu.
Kytka do nohou
a do čela svíce.
Škrtnutí sirky.
Povzdech.
A ticho.

Pak pryč.
Zbaběle.
Kapesník u očí
ji vyčleňuje z toho davu
smutečních profíků.

A kdo ji vidí,
chápe.
Trochu se zastydí,
že se směje nahlas.
Někdo si
s pohrdáním pomyslí:
Co Ty o tom víš ?
Čas je omluva
i lék na svědomí.

Za rok nashledanou.