Černý svět

Černý svět.
Černý jako duha,
která hraje všemi barvami
před tvými zavřenými víčky.

Hrozivý svět.
Hrozivý jako oblaka,
slibující svou temnotou hromy a blesky
nad hlavou schoulenou na kolenou.

Černý svět...
říkáš si.
A chce se ti utéct.
Vzít nohy na ramena a běžet k nebesům.
Či snad ukrást křídla ptákům?

Záda opřená o kmen lípy... přemýšlíš.
Nad tím, jak zabydlet se v zelené koruně listoví.

**

Čeká.
Až utichne ševelení.
Až se silueta dětského těla tam na svahu naučí proplétat se mezi dešťovými kapkami.
Až promluví očima a každý s pochopením plného smyslu nevyřčené myšlenky pokývne hlavou.
A podá mu ruku.

Čeká.
Až temný šál kolem jeho ramen změní se v barvu naděje.
Až měsíc dokáže smát se bez pohledu melancholie.
Až bez hledání najde toho, jenž objetím léčí, smírným pohledem přináší radost.
Po kapičkách. Aby ji nevyčerpal příliš rychle.

**

Pohřbil jsi duhu.
Přivolal bouři.
Pláčeš a chceš vrátit čas.

Ještě pár slaných slz, zaťatých zubů, sevřených pěstí...
kap... kap...
Tak... to stačí.

Tady máš lopatu.
A buď chvíli tiše.