Pohádka o zajíčkovi

To byl jednou jeden zajíc
a ten rudé botičky majíc.

Naleštil si ty své botky
a přes drny rychle hopky.

Dohopkal až k lesu,
k tomu černému horskému plesu.

Do hladiny se podíval
a pak sváču si rychle vzal.

A tak posilněn,
trocha svědomím obviněn.

Si hopkaje dále,
k tomu pohvizduje si táhle.

Tu strž bezedná
a za ní králice ubohá.

Zajíc se podrbe za uchem,
neporadí se přec s přítelem ropuchem?

Dívá se dolů,
protáhne si nohu.

Ustoupí jeden krok
a pak jen hop a skok!

Letí vzduchem,
k tomu kormidluje uchem.

A tu již okraje dosáhne,
pacičku k němu natáhne.

Ale ta je krátká
a skála tak vratká.

Dolů zajíček padá,
marně cosi z kapes tahá.

Raději zavře oči:
„to byl zoufalý počin.“

Však v poslední chvíli,
zespodu vzlétají zaječí víly.

Zachytí zajíčka zlehýnka
a posadí jej na stříbrného jelínka.

Stříbrný jelínek pádí strží,
zajíček se ho sotva drží.

A náhle jak se nese,
se jelínek k nebi vznese.

Stoupá se zajíčkem výš a výš,
každým skokem je k okraji blíž.

Pak na hraně strže stane,
králičice pouze: „můj pane.“

Tak jí na jelení hřbet pomůže
a pak jelen strž skokem přemůže.

Nyní je již snadné domů dojeti
a králičice končí v zaječím objetí.