Snící

Ve tváři světlo i stín
v objetí kopretin
leží dívka snící,
připomíná svíci,
jejíž plamen plápolá,
když vpíjí vánku dech,
halena závojem světla,
hebká jako mech.

Ve tváři světlo i stín,
v objetí kopretin
prosycena vůní lesa,
do hlubin snů stále klesá
dívka krásná jako růže,
jako krůpěj rosy,
po květech jí voní kůže,
v srdci lásku nosí.

Ve tváři rozkvetlá líčka.
Co tíží její víčka?
Proč malíř život do tváří
jí temné stíny vytváří?
A světlo spřádá plány
jak zahnat splín a rány,
jež dal jí osud do vínku.
Jak zahnat temnou vzpomínku...?