Mrtvý ukazatel
Mrtvý ukazatel
Když se otočím za hlasem a nikdo tam nestojí.
Cítím to v sobě… s prázdnou vzpomínkou
věčně výsměšného ticha ve chvílích,
kdy jsem nejvíc potřebovala slyšet zvuky.
Cítím to v sobě při každém nádechu, který mi připomíná,
že se mě ještě stále týká život,
přestože uvnitř marně hledám, jaký to má vůbec smysl.
Můžeme přestat žít,
jen tak,
když se prostě rozhodneme?
Každý den mě míjí anonymní tváře,
neosobní, chladné a bezcitné svou němotou,
každým lhostejným pohledem puká moje popraskaná ulámaná skořápka
víc a víc
a já se každé té tváře v duchu ptám na tutéž otázku.
Je možné přestat žít,
když se prostě rozhodneme?
Třeba kdybych věděla,
že se někdo ptá stejně,
necítila bych se tak sama se svými pocity,
trýzněna jejich zdrcující silou,
a ve strachu,
že jednoho dne se jim poddám.
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
P.S. A ani mně nejde pochopit, jaký má to všechno, čím procházím, smysl. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc vytvářím matoucích hypotéz. Co to zkusit naopak? Nepřemýšlet o tom a nechat se vést svým podvědomím.. Řekněme, že jsem si své poslání tady vybral sám před svým příchodem na svět. Pak to musím mít zakódované uvnitř a čím dřív přestanu rušit "signál" zbytečným koumáním, tím líp mne vnitřní radar navede k cíli.
18.04.2009 09:37:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
Víš, míval jsem tu otázku na mysli často, jestli může člověk zničehonic vystoupit z běhu momentů, kterým se souhrnně říká život. Mám pořád pocit, že může, ale nebude to nic platné, protože bude vhozen do ještě horší situace v příští existenci, než v jaké je teď.
---- Lidé plují okolo jako ostrovy, které, ať jsou sebeblíž, nemůžou k nám dosáhnout tak blízko, abychom stále necítili propastnou samotu našeho vlastního osudu. Ano - jsme navěky sami a máme sami sebe v rukou.
Je to ale i výhoda - držet v rukou sebe je jako držet účinnou zbraň - můžeme ji zahodit nebo jí použít - pro někoho, ne pro sebe. Zbraň má působit na své okolí, ne na sebe samu. A v tomhle světle se zdá, že je dobré oddat svůj čas něčemu, co nás pohltí a odvede většinu naší pozornosti od nás samých.
17.04.2009 22:52:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
Vážně vydrž...a nevzdávej se...nepoddávej se tomu...věř,že nejsi sama kdo se ptá...
06.11.2007 17:31:00 | už ne pernikova princezna
Děsí mne to, k smrti mne to děsí, když slyším tvé myšlenky... cítím se tak beznadějně, že můj (?) cíl je dopředu mrtvý a já taky. Tak ponurou beznaděj nemůže zachytit nic - písmo, cívka filmu, zvuk - nic z toho není natolik mrtvé jako já...
Člověk se může rozhodnout k čemukoliv, ale pokud se vydá smrti, pak nezjistí, jestli náhodou ten další okamžik, když by dál žil, nebyl právě tím triumfem nad zkázou sebe sama, triumfem, na který tak žádostivě čekal, kdyby to vydržel a žil.
Teče mi krev z očí místo slz, přestávám dýchat, líbu smrt, ale ne na přivítanou, nýbrž na rozloučenou. Teď je čas čas vzepřít se stínům a vyříznout jazyky našeptavačům, kteří se radují z naší vtíravé beznaděje.
Cítím se strašně, jako ty. Ale nevzdám to. Dokud to nevzdáš ty. Tak prosím vstaň a vzepři se strašným lvím řevem a úderem pacinky, která dokáže vyhrát tenhle armageddon. Prosím!!!!!!!!! Jestli ti na tom, kdo při tobě stojí, vůbec záleží...
04.11.2007 21:01:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč