Vrků, vrků

Na velikém stromě - smrku
dělali tu vrků vrků
holub a pět holubic.
Nevnímali kolem nic.

Stále tu jen seděli,
ve všední den, v neděli,
do očí si hleděli,
nic na práci neměli.

A tak jednou v neděli,
když tu zase seděli,
kočku kdyby viděli,
pohřeb by teď neměli.

Plíží se tu kočka tiše,
zvedne pohled trochu výše.
No páni! A holub tam.
„Já se asi nasnídám.“

To si kočka pomyslela,
hned plán akce v hlavě měla.
Kočka, co ji vychovala,
cizí řeči studovala,
úžasná to byla věc,
teď umí holubů řeč.

Trochu se jen procvičila
a hned holubičsky pěla:
"Hele, chlape, nech je být,
ke mně pojď se radši skrýt,

Já jsem ze všech nejhezčí,
jsem totiž Miss z Vrkačí.
Zrovna včera vyhrála jsem
korunku svým štíhlým pasem,
k tomu taky tvářičkou,
mám tam pihu. Maličkou."

Holoubek se nachytal
a nabídku uvítal.
Neodhalil sladké řeči.
O něčem to taky svědčí.
Holubice poslal domů,
potom sletěl z toho stromu,
dolů, ke své holubici.
Náhle! Údiv v jeho líci.
Holubička nečeká,
je to kočka veliká!
Než mu to však dojít stihlo,
něco kolem rychle švihlo.
Velká tlapka kočičí
život jeho ukončí.

Je to smutné, to já vím,
a nic na tom nezměním.
To je život, mrcha jedna,
každý at, jak chce, jedná.

Pointu tu nehledej,
Života si užívej.