Bujarost zániku

Trhá a škaredí
se vítr na duhu,
skučí si v nářku
housliček útrpných
a kalafunou voní dech
smyčců v rákosí.

Vykročil pocestný,
na cestu kamennou
z bouřkových mraků
a jasné stíny
rukou mu kynuly
v úklonu hlemýždích ulit.

Bylo to ticho u hrobu,
rušené házenou hlínou
i šelestem květů
o rakev dubovou.

Těžkne krok více a více,
stíny se rozplývají
i s duhou
a vítr utichá.

Jen z dálky slyším pláč,
v štěbetu sýkorek,
kterým lasice
zbořila hnízdo.