Osud

Osud se sklání
nad prázdnou hlavní,
co právě teď vystřelila.
Dým ještě stoupá
A horká krev stéká
Po tváři z hlavy ven dírou.
Mozek na dlani
A zemřel bez ptaní,
Zda-li zemřít směl.
Krev pomalu tmavne,
Bylo to správné,
Vzít život sám sobě?
Našli ho k ránu
A na něm černou vránu
Okusujíc ucho jeho.
Matka, ta plakala, slzy jí tekly,
S otcem v objetí k mrtvole klekly.
Proč musel jejich syn zrovna to být?
Proč kulka, ta malá věc,
Zavřela úzkou klec,
Jež jeho životem byla nazývána?