Jak lehké...

Je noc a stíny se po stěnách plíží,
Jak zloděj co kradl nám čas.
Čas který už vypršel a nedal nám naději,
Spílám všem smutkům,času tomu zloději.
Stáří nám ohýbá hřbet,nohy se pletou
Už nevím co dělat mám hlavu mám sjetou.
Hlava se točí oči nevnímají pomalu klesám
Mé tělo padá do hlubin ,tichého spánku.

Jak lehké to je otočit se zády,živote můj
Vzít ten jed a pak?zůstat svůj?
Všem je to jedno ,vždyť je tvůj snad
Mysl klesá níž a níž tvůj život šach nebo mat?

V ruce pomyslná lebka a otázka se nabízí,
Mám či nemám?kolize mysli co teď,
Jak zachovat se mám,dívám se zpět,
Ne nic tam nevidím,nic co by stálo za řeč
Tiše sedím pozoruji stíny ,
Do prázdna hledím a potlačuji splíny,
Život je krásná věc,pro toho kdo umí žít
Ne jsem zbabělec a bojím se nicoty,
Nicoty co drásá moji duši.

Ba je pozdě smrt v černé kápi už na mě mává,
Kostnaté ruce vzpíná,
Podávám ruku té ohyzdě a nechávám se vést,
Ještě jednou se ohlídnu a smutně odcházím.

Je podzim a k zemi padá list,opar nad hroby se zvedá,
Na světě je spousty míst kde smutek bývá,
Kdo nechce žít jen poslední možnost mu zbývá.
Ta možnost odejít z tohoto světa,
Byla to poslední života meta.