Dvacet let

Nemohu spát a žaludek mě tíží,
v podvědomí, vědomí,
že něco se dnes blíží.
Organismus zestárl zas o další dny,
snad místo obyčejných dnů,
měla bych začít počítat roky.

Uplynula hodina a dneska je ten den,
kdy osud můj byl přichystaný,
a bez otázek vypraven.
Již před dvaceti lety, je už tomu dávno,
bylo malinkému dítěti,
do kolébky dáno.

Že dvacítky se dožije, ach to byla dřina.
A dnešním dnem se doopravdy,
cítím se tak jiná.
Nechápu proč, vsugerace? Nebo vlastně fakt?
Snad žiju podle nějaké knihy,
a třeba jenom tak?

Měla bych snad brát ty léta nějak asi vpotaz
že celý roky byly stejný,
ano přesně na vlas.
Prostě se to stalo, jsem tu, ano je to tak,
to mě dnes milé obecenstvo,
patří 9. listopad.