Ironie úspěchu

Jsem anděl v říji,
pomlázka nesprávně spletená,
jsem sama se sebou v harmonii,
ale občas bývám zmatená.

Jsem malý tichý kolibřík,
neslyšně životem si létám,
nezajímá mě v uších tichý křik,
já za lepším momentálně spěchám.

A tak vrčím a cením zuby na své okolí.
Úsměv? Já nevím, snad hloupý škleb.
Posměšky ostatních dávno mě už nebolí,
ač poutají mé kroky jako z klovatiny lep.

Uvízla jsem sice ve vlastním stínu
a křídla marně prosím o rychlejší let,
jsem asi vystrašená, že své štěstí minu,
ale je jen cesty tam, zde není žádné zpět.

Tak do hlavy nacpu si moudrost světa,
nač s vzestupem na post nejvyšší otálet,
všichni už letí, tak já si také létám,
poznat ten velkej mocnej svět.

Na pády nejsem připravená,
čekám jen start a rychlý odpich,
a ten, kdo prostě křídla nemá,
pro mne za mne, ať šlape si po svých.

A tak potkalo mě, co muselo se stát,
pád to byl a bolel jako čert, mí drazí.
A ztráta to byla. Vy nestydíte se smát?
Jsme vlastně mého úspěchu vrazi.

Jsem dokonalá, jako anděl v říji,
plná dokonalých idejí k zušlechtění světa,
tak proč mě sakra sukces míjí,
já šplhám po zádech jiných už léta.

A tak dopadne každý rychlý let,
letců co mají velká křídla, ač malé mozky,
a ti co směřují nemilosrdně stále vpřed,
skončí s ostudou v davu, nazí a bosky.

Progresivně, masivně, či pozvolna a pasivně.
Vyberete jediné?
Třeba Vás to nemine.