Hanča

Před časem měl jsem nádherný sen,
ten se mi vrací snad každičký den.

Kdykoli octnu se chviličku sám,
propadnu divokým myšlenek hrám.

Myšlenky zabloudí k Tvým hlubokým očím,
do jejich hloubi jak sebevrah skočím.

Dobře vím, nemusím přežít ten pád,
sen mě zas osloví, jsem tomu rád.

Bohatá večeře, pak vína sklenička,
já, Ty a večer a rozkvetlá růžička.

Slova z Tvých úst mě po vlasech hladí,
akordy štěstí už pomalu ladí.

Jenže pak vstaneš, štěstí mé odchází,
srdce mé v divoké křeči se nachází.

Minulost láká Tě, žene Tě pryč,
jakoby do srdce šlehl mě bič.

Myšlenky zabloudí k Tvým hlubokým očím,
osudným kolem já po letech točím.

To kolo má podivná barevná políčka,
v jednom z nich napsáno ve zlatě: Hanička.

Nechci se dívat, kam kulička dopadne,
musí to vyjít, jen mě tak napadne.

Los není nakloněn, míjí to políčko,
sbohem můj živote, sbohem má holčičko.

Po tvářích stékají veliké slzy,
už skonči můro zlá, skonči a brzy.

Pomalu odcházím pryč, někam v dál,
vlastního osudu abych se bál.

Když náhle za zády slyším Tvůj hlas,
Ty si se vrátila, jsi se mnou zas.

Opět mě pohltí Tvé temné oči,
štěstí, stůj při mě, hlava se točí.

Smysly mě neklamou, fakt jsi to Ty,
zvolna se přisaješ na moje rty.

Neschopný pohybu, neschopný slova,
sen se mi vybaví znova a znova.

Když se pak probudím, každičký den,
lituji toho, že jsi jenom sen...