Za lži, zlobu, osamění

Kroky měřím šedou celu,
Zpustlou místnost za mříží,
Vážně nevím, na mou věru,
Jak ven z těhle potíží.

Prsty tisknu pod mundůrem,
Venku brzy padne sníh.
A ty? Byls mým trubadurem,
Teď od jiných loudíš smích.

Společnice – tlusté krysy
Vloudily se pod polštář.
Vši si hrajou na kulisy,
Utápěné v slabou zář.

Z rukou krev jsem smyla dávno,
V duši opět klid a mír.
Jenom aby bylo dáno,
Nejsem slečna kavalír.

Nemám odpouštěcí stavy,
Kněz by se byl zastyděl.
Proč se divit, když pak z trávy
Nezvedne se víc pár těl?

Kdo kam chtěl, ten ať si leží.
Není radno vraha dráždit.
Felčar vás pak vzkřísí ztěží,
Jsem slečna, co umí vraždit.

Za mřížemi skoro svítá
A mě čeká výlet ven.
Tam, kam živý nezavítá,
Na zádech cejch: „ODSOUZEN“.

Klíče chrastí, už je čas,
Naposled se nechám vést.
Venku ptáci, třpyt a jas
A já na poslední z cest.

Na vrchu zástup čumilů,
Jen řvou, že prej chcípnout mám.
A mě přivádí k údivu,
Jak málo tenhle život znám.

Jak vzdálený je všechen křik,
Jak vzdálený je mi teď strach,
Jen mlčky čekám okamžik,
Kdy mi všechno splyne v tmách.

Kněz mumlá cosi o Bohu,
K mým uším nic nedoléhá.
Jen šoupám nohu před nohu,
Pod smyčkou mě čeká něha.

Poslední krok pod oprátku,
Poslední krok k zapomnění,
Hnusnej úsměv na oplátku
Za lži, zlobu, osamění.