Pouliční divadlo

Dívala jsem se tuhle v pátek kolem sebe
- hlavně po lidech...

Lidi mě zajímají,
stále po ruce,
všem na očích
životy své přehrávají.

Kráska
oči kočičí
plus 15 centimetrů.
Pozor,
nevyzout .
Jehly bodající
šedou dlažbu.
Zbývá zamňouknout.

A zvíře
- kus,
metr devadesát,
bunda odřená.
Svaly a pohyby
dravce na lovu.
Pozor, číčo!
Budeš má.

Sbory seniorů
(jak se říká)
co z tržnice
jedou domů.
Zas o vrásku víc
za ceny másla, mlíka.

Tlačíme se v tramvaji,
boj o místa
s partou náctiletých.
Řeči drsné,
být
v pohodě
- to teď letí.

A matky rodů,
s igelitkou,
uštvaný výraz.
Na uchu
mobil s potomkem,
udělit v zatáčce
další příkaz.

A sliční singles
v oblecích,
a singlesky
v kostýmech.
Aktovky
a notebooky.
Unavené pohledy
i důležitost v očích.

A chlápci,
co jedou domů.
Uf, je pátek,
tak se těší,
pivko z ledničky,
kdo vlastně hraje,
vážně řeší.

Skautíci s usárnou
na ramenou,
co je čeká
cesta z města,
přírodou
vychlazenou.

Maminky a děti,
v kočárku
a na rukou,
test slušnosti
chlapů,
co s nimi
pojedou.

A davy barev a jazyků,
turistů až až dost,
trochu zmatení.
Kde cvaknout lístek
- beru je na milost.

Bezdomovci
za teplem,
jak tažní ptáci.
V oblacích pachu
nemytých těl,
co se pořád
na konečnou vrací.

Ti všichni
hrají život jak o život...
A já jsem divák.