Divadlo

Černé mraky se táhnou z jihu
A já se shýbám pro kopřivu.
Pálí mě do rukou a dlaně hoří
A zdi mysli mé se boří.

Do nohou bodají mě trny růží
A oči se mi bolestí úží.
Trny zarývají se hlouběji do masa,
Kudy vede cesta z temného lesa?

Nohy mám sedřené od kořenů stromů,
Kudy jen vede cesta domů?
Do náručí dobroty a spásy
Do věčné idylikové krásy…

Jenže, kde ten domov je?
Proč mě nehřejí ideje?
Proč na mě nikdo nečeká s náručí plnou květin,
Jen mokrá tráva s plnem štětin…

Hlad po lidské dobrotě
A jen vrána kráká na plotě.
Za ní je vran ještě mnohých,
Vydávajíc zvuků strohých.

A přeci drží spolu,
Stoupají nahoru a klesají dolu…
Krvavé slzy tečou mi po tvářích
A já se ptám po lhářích.

Po lhářích, co žili se mnou,
Po těch, co stáli za oponou.
Snažili se hrát naše malé divadlo
A nesbírali, co upadlo.

Uměli hrát a měli nadání
A měli jsme mnoho přání.
A když život opravdu udeřil,
Nikdo mu nevěřil.

A všichni stáli proti sobě,
Jejich hlasy volaly – To kvůli Tobě!
A já se smířila se skutečností
A s lidskou netečností.

A jestli existuje duše čistá,
Tím si nejsem tak jistá.
Dlouhá cesta mě čeká černým lesem dál,
Než najdu někoho, kdo by si mě přál.

Bolí mě hlava a klíží se mi oči
A svět se náhle divně točí.
A všude světla plno a láska ve vzduchu
A hudba hraje mému sluchu.

A lidé průsvitní jako já mě objímají
A své bílé ruce mi podávají…
Jen vítej mezi námi,
Však lepší životy ti budou dány…