Touha nevinnosti

Temné světlo,bledá tvář,
skelný pohled a svatozář,
v rohu pokoje smutně dlící,
pro nevděk chladných lící.

Ta,jenž nad sebou se lituje,
svoje svědomí si zpytuje,
jak se to jen mohlo stát,
že nemůže si zas jen hrát.

Na stěně vzpomínek jen odraz,
o svém dětství krásný obraz,
barev svět,kde jen krásu měla,
teď slzu ztrácí,vždyť dospěla.

Pro jarní stráň,kde na kole jela,
pro první pusu,kterou tak chtěla,
pro jejich hlas,mnohdy snící,
za svůj hříšný život netrpící.

Srdce touží být zas tam,
byl by to jen sebeklam,
s přáteli by zas mohla žít,
na tohle je však každý sám.