Při západu v Kostnici

se stíny, co přistupují k nám,
pravdu slepě vyřvávám,
oheň pálí pode mnou,
jiskry plují oblohou,
v bílém šatu utíkám,
špatnému světu, nevzlykám,
zbytečné slzy marnící,
když přede mnou staví márnici,
ve spánku hrozných nočních můr,
vidím stále stejný stůl,
se zaschlou krví rodiny,
a rozteklé hodiny,

nad ohněm s hlavou vztyčenou,
žár nespálí duši sklíčenou,
budu pravdu řváti dál,
dokuď má duše neskoná,
ta neskoná, ta neskoná,
ta bude žít dál a dál,
ta neskoná, ta neskoná,
své srdce jsem pravdě dal,
a pravda, to jsem já,
ta se nedá odvolat!