Bezmozek, děvka a nezábavná osoba

Bezmozek
děvka
a nezábavná osoba,
vyšli na procházku.

Byli tři.
Jako tři hrůzou vstávající vlasy.
Tři vyčítavé hlasy.
Tři lžičky v jednom hrníčku.
Tři zrnka kávy.
Která budou rozemleta na prach.

Šli v řadě vedle sebe
skoro jako tři čuníci,
však měli něco společného,
možná smrad egoismu
co se za každým z nich táhnul,
tu levnou štiplavou voňavku,
klapot a žbluňkot podpatků
po silnici nebo v bahně.

Bezmozek se na nic neptal.
Taky se to od něj očekávalo.
Jenom tupě zíral.
Však tak je to správně.

Kdyby byl býval měl mozek,
tikal by tak nahlas,
že by mu z toho praskla hlava.
Avšak...
To by nebyla v jeho případě
žádná škoda.

Děvka pořád nadávala.
Jak už to mají děvky ve zvyku.
A do toho žvýkala,
Orbitky bez cukru.
Stále z ní ale táhnul,
koncentrovaný cigaretový kouř.
Hustěji než z komína
naší teplárny.

Nezábavná osoba si těch dvou nevšímala.
Brumlala si sama pro sebe
slova písničky.
Hledala se v nich.
Chtěla být tou hvězdou.
Nezavírající kohoutky,
polykající prášky.

Zkrátka a dobře,
nebo zdlouhavě a blbě,
nezábavná osoba toužila
stát se zábavnou.

Byl to paradox.
Stejně jako můžeme
být šťastně nešťastní.
Však to znáte.

A chyba byla
na obou třech stranách.

Hlavně když budou lidé šťastní...