Nábřežní

a nábřežní lavičky
a rackové pod nebem
a modrý deštník pana Možná-Čchina
co schoulil se do klubíčka
a vyprávěl nám pohádky

tisklé na bílém porcelánu
modrou tuší.

a voda vypadala jako sklo.
a prolézačky a mosty a stromy
a padlé krásy dávných snů
a hrad, co se nořil tmou
fialovou promíjející lichotivou milostivou
mou tmou
kráčet dál
a nepominout se
z toho,
že desátá odbyla
a smrt...ta tu ještě nebyla
ale možná
určitě přijde
a to už pak
tu nebudem
a už taky nejsme
"okamžiku, postůj
jsi tak krásný"

nepostál.

Nikdy nepostojí.