Ale té Lípy se nevzdám...

Hladím staletou tvář zjizveného kmene...
V pomalém rytmu šumných rán jí plynou celé věky...
Stále mocněji rozkročena...
Pobaveně pozoruje shon u svých pat...

Vyhne se jí vše a já jsem tomu rád...
Ta nikdy nebyla zotročena...
Stále stejně žije vzdor proudu času řeky...
Jemností svých prstů drtí srdce kamene...

Není to skála, kdo vládne, to ona jí chrání v objetí...
Vzdálená je všednost žáru poledního...
Vznešená proti blankytnému nebi...

Nebráním se příliš dojetí...

Svou nohou poutá pevnost mého kraje...
Však v jejím stínu pýcha snadno taje...
Nedopustil jsem aby sekera okusila letokružného masa...

Příteli postůj s ní - vždyť to je krása...