Místa utichlá

Pod skálou rozeklanou
větrem a vodou čirou
spí víla
těžkým snem
který jí duši plní
kolébavou písní
zkřehlou ranní oblohou
kryjící závojem
utkaným ze stínů
poslední výdech nešťastného Fauna.

Je ticho
a oči pod mrakem
obočí i hladkého čela
po kterém proudí vlasy v pramenech
aby uškrtily
poupata úsměvů naděje
nového dne
ve kterém Faun umírá
a víla probuzením
se mění v smrtku bezcitnou
co život kolem zháší.