Rozloučení

Rozloučení

Michael běžící po cestě,
Nic netušící, vracejíc se domů.
Něco ve vzduchu, páry padají.
Květy rozkvetlé černají okolo stromů,
záři světla a horkosti slunce strádají.

Tma, samým temnem hrůzná se blíží,
Pohled jeho k ní však vzhlíží,
Jiskry zuřící v očích jeho.
Prásk, blesk po obloze rozzáří se,
uzřel obraz, dech zatajil se!
Temnota, naivita, blábol,
Jest zkáza všeho.

Vidí dávnou zemi,
Domov Bohu, hrdinů, i obyčejných bytostí.
Propadající se pod tíhou skutků svých,
špatných, zlých i tajemných.
V závoje černé, Země zůstávající,
V mysli jeho, postava na kolena padající,
nevědomky netušící,
že pohled jeho spočívajíc na něm.
Na něm samotném.

Svaly jeho v ocel se mění,
vstává a odchází.
Vyčerpán ale s nadějí v srdci,
v lepší svět věřící a na loď nastupující.

Hlasy v nitru duše slyší,
žal a nářek ve zlosti vykřikující,
bytostmi jenž vybrali si zůstat,
v temném světě, světě zlém,
pro něj už světě za mořem!