náděj..... nebo osud?

Osud

Napsal jsem jednu kratičkou básničku
a když poslední verš byl na papíře,
tak moje ruka začala psát sama
a nešla zastavit.

Psala věci, které jsem si nikdy neodvážil představit,
natož říct.
Psala lehce po čem jsem kdy toužil,
psala příběh mého života.
Příběh plný radosti i smutku,
naděje i zklamání.
A já pochopil, že ze slov a slovíček
stávají se spousty nevyřčených vět.
A z těch utajených slov je utkán celý svět.

A jak ruka psala dál, už pryč byla ta hranice,
kdy jsem začal psát.
A nechtěl jsem se podívat. Já začal jsem se bát.
Čím kratší bude básnička, tím kratší příběh života.
A jak utíkala slovíčka a míjela sloka za slokou,
ze strachu náhle stal se smích,
co odstavec, to jeden hřích, to jedna dlouhá etapa.

A když nad ránem ta ruka dopsala,
byl z básně příběh poznání.
Já dodnes nečtu víc než smím,
aby ten příběh byl jen mým
a život z cesty nesved pryč.
Vždyť co dané je, má dané být
a svému příběhu se musíš podřídit.