Nádoba radosti

Růžový sad a ovocné stromy kvetou kolem mě
ve mně
Nade mnou blankytná obloha bez jediného mráčku
Zhluboka nasávám jarní vůni toho snu
a přece s jistotou že jednou vyjdu ven
Pryč
pryč od známého
pryč od krásy bez kazu
od růží bez trnů
od slunečných dnů bez nocí
od květů vonících jen pro mě

Ta jistota nehořkne mi na jazyku
Přijímám ji se sladkým očekáváním
dalšího...

Na modré obloze mého štěstí není šedivý obláček strachu
strachu z odchodu
z konce

Dýchám a zpívám
Zpívám a tančím pod nebem utkaným ze snů
Však má radost je mělká jak řeka zanesená pískem
takže lodě po ní nemohou plout

A přece jednou až najdu v sobě Evu
a ochutnám
otevřu oči
možná
Možná oči zase zavřu
před příliš pronikavým světlem
tam venku

Až vratkým krokem opustím svou zahradu
svou jeskyni
Snad nezakolísám
Protože ostré stíny jsou jen známkou intenzivnějšího světla

Skrz má zhýčkaná víčka do duše proniknou paprsky či snad plameny
a až spálí všechno až na dno
teprve pak jako bílý list se zatřepotám ve větru
a začnu smutkem a bolestí hloubit do svého srdce nádobu
kterou pak budu moci naplnit radostí
Skutečnou radostí ze života
Vně svého srdce