Apollonuv luk

Mohu ti tichounce vyprávět o láskách, jež překročily práh,
netoužím po tom, nechci tě slůvky udolat.
Tys mi nedal přednost před králi,
jež někde v dáli sténali,
napospas slůvkům, nadějím,
jež jako Apollon svým šípem sestřelím.

Ty jsi ten z princů, jež za růží se slastně honí.
Toulá se po hvězdách, v poušti horké slzy roní.
Pískem ho nesou, aby on rumpálem omámen,
zchladil tělo své, vzýval nový den,
jež díky svodům cizích slibů,
životy růží vede do pohybu.

Ach vodíš duši svou jak psíka na provázku,
toužíš ji nasytit, splatit dávnou sázku.
Však nitro tvé se leká černých stínů,
nepomáhá házet na druhé jen špínu.
Cítíš, že slůvka nejtišší plodí jenom bouři,
tvá cestička se ztrácí v černém kouři.

Všechny růže světa a lásky, jež ti byly dány,
jen tichounce léčí své zanícené rány.
Proklínají den i hodinu,
kdy před jejich prahem spočinul´s,
rozdával´s almužny, slibujíc krásu osudu.
Však za každé slůvko si život vezme mzdu.

Už nebaví mě lekat se tvých stínů,
netoužím ani házet na sebe tvou vinu.
I Apollon svůj luk již odkládá.