Vyznání

Dávno už tomu, snad celý věk,
od doby, kdy jsem Tě poprvé spatřil.
Myšlence, že jsi nádherný člověk,
první ten okamžik určitě patřil.

Pak život pádil jak zrychlený vlak,
jak silný blesk z čistého nebe,
přišel ten podivný srdeční tlak,
zjistil jsem, že mám rád, princezno, Tebe.

Nemusíš promluvit jedinou větu,
je nám tak prima, jen nám tak krásně.
Možná se mýlím, možná se pletu,
nikdy jsem pro žádnou neskládal básně.

Cítím, že vytušíš, co Ti teď řeknu,
co já vím, osud? nebo snad znamení?
Uprostřed pouště na kolena kleknu,
uprostřed pustiny, prach, štěrk a kamení.

Věřil jsem, že se snad něco už změnilo,
zažil jsem v chviličce na zemi ráj,
Ty nechceš aby se cokoli měnilo,
v pustinu změnil se zelený háj.

Vím, že jsi drcena v osudu soukolí,
a že svým citům nedokážeš panovat,
dělat jen to, co rozum Ti dovolí,
začínáš ode mě opět se vzdalovat.

...je mi to líto...