Když den jde spát...

Když den jde spát…

Plíživý soumrak,
svým postupným šerem,
zvolna zaplavuje krajinu,
den vzdává moc a vládu,
barvami skvělých růženínů,
mizejících za obzorem…

Temno síly nabývá,
dlouhých, přibývá černých stínů,
z dáli k nám zaznívá,
tón řízné žabí serenády,
kol uší, hejna komářích náletů,
fistulkově bzučivých tónů,
mysl opouštějí, co nicoty pouhý,
prožité dnešní eskapády,
všechny vědomé touhy,
směřují k oddechu…

A už velí noc,
přejímá svou vládu
nastupuje tichá okupace,
na stolec vladařský,
zasedá vybledlý vládce,
dvorní dámy třpytem svým,
sametově roztančí se po obloze,
a jen lidská duše má tu sílu,
když usazená ve velkém voze,
krásným snem bláznivým,
projede celou mléčnou dráhu…