Zapomenuté světlo

Byla to noc jak každá jiná,
tisíce hvězd, mých malých přítelkyň,
mezi jimiž já jsem tak maličká,
a jedna z nich mi spadla do klína,
a zůstala tam,
jako rozžhavená astra.

Bylo to zapomenuté světlo,
co si lid neodnesl z Ráje,
chtěla jsem se jej dotknout
a kousek si jej vzít do srdce,
ale popálilo mne.

Příliš moc majetnických myšlenek
halilo mé srdce
a jediná šance jak jej udržet,
bylo žádat o odpuštění.

Za prvotní hřích
a za vrásku, kterou Bůh pěstuje
nad každou lidskou hloupostí.

A věděla jsem, že musím tam a teď
opustit své tělo
a nechat duši letět si svou cestou.

A ta hvězdná astra
voněla tak pronikavě,
až všechno lidské utichalo.
Chtěla jsem mlčet s nočním tichem,
avšak vydechla jsem úžasem.

Astra zmizela.

Byla zpátky na nebi.