Nevěřím

Sedím na lavičce, prší a je mi zima,
teď nepřeju si nic jiného než být v teple, být doma.

V ruce bych svírala hrnek horkého čaje,
oblíbeného, skořicového co tak krásně hřeje.

Pochybuji však, že pomůže na zlomené srdíčko,
srdíčko, které není raněné jen maličko.

Zlomil ho jeden chlapec,
chlapec co na lásku je prý znalec.

Smála bych se, ale nemůžu, brečím,
seděla jsem na lavičce, ale teď už v bahně klečím.

Upadla jsem a semnou i mé sebevědomí,
všichni mě zdraví, i když je neznám, možná je to znamení.

S nikým nemluvím, nikomu se nesvěřím,
proč? Protože všem a hlavně klukům už nevěřím!!!