* * *

Záležitost co nás trápí oba,
jak se dnes vše žene vpřed,
uspěchaná doba,
uspěchanej svět.

Dnes je partnerství jako mince,
co se hrozně rychle točí,
buď neklape nebo na svazku tkví punce,
manželé se milují nebo ve zlém loučí.

Lidé se berou a zase k vodě pouští,
s čistým svědomím, že jen svůj život mění,
že se ničeho špatného nedopouští,
jsou si jistí, že tomu je tak a jinak není.

Proč se ptáte: „Co jsme jim provedli?“,
a zoufáte si nad svými potomky,
zamyslete se, ale kam jste je dovedli,
i když „prý“ asi nevědomky.

Zoufáte si jak se chovají,
a co vám provádějí,
jako by stávkují,
jaké věci se asi v jejich hlavách dějí?!

A teď trochu otázek,
co vám snad napoví,
a splete z nití provázek,
„vašeho“ trápení . . .

Víte , že krachne pětset manželství z tisíce?!
Že hlavně kvůli neshodám mezi rodiči je tolik dětí ulice?!

Že většina „dětí“ v drogových léčebnách,
se slzami v očích líčí, přání být v úplných rodinách?!

Říkáte si, vždyť jsou to „fetky“ co sami utekli
a teď z nich trosky „vykvetly“. . . ?!

Vidíte, to je názor váš,
ale nehodnoť, co neznáš.

Ale na závěr jen dodám,
snad dám za dostiučinění jejich chybám.

Že dětský mozek vnímá psychický tlak,
mnohem hlouběji, hůře a bezbraněji,
zvláště, když se mu před očima sen mění v brak,
když rodiče, každý jinou cestou odcházeji. . .

Dítě nebere, rodiče jako mámu a tátu, jako dvě osoby,
ale jako tu dvojici, co je mu nablízku,
během dětství, té nejdůležitější lidské životní doby,
první kroky, slovo nebo bábovka na písku.

Tohle jsou ty prvky známé,
ale dítě vnímá hlavně drobnosti,
zdání zjevně klame,
takové zklamání je pro dítě, rýhou osobnosti.

Třeba mít „tu dvojici“ za zády při vstupu,
na školu, do práce, i do vztahu,
ale i při jakémkoli ústupu,
rozvod zaviní dětské duše popravu.

Myslete si o mě co chcete,
dáte mi za pravdu, až to zažijete. . .