Ale bylo jich pět

Motýli zase vlítli do plic
a škrábali tam svými křídly,
do tenkých membrán citlivosti...

Snad vykašlu aspoň kousky,
těch jejich křídel,
poskládám z nich nebeskou mozaiku,
vítající podzemí...

Na místě, kde se červánky nečervenají
a je cítit jen ta bolest,
všechno je pryč,
paní Melancholie, Deprese a pan Smutek
- ale bylo jich pět...

Slečna Bolest s paní Realitou,
se nedostavily...
Dávaly Ti totiž svojí přítomností
potichu a štiplavě najevo,
že pořád ještě žiješ.

/Včerejší večer...Nádherná krasojízda, kdy ničí bílý rty nezůstaly sevřený, roztočili jsme mrtvýho čápa a taky nad náma lítala papírová hyena. Byl tam taky jeden kluk, co se chtěl stát mažoretkou a ženský co šly s taškama z masny a chlapi zase do továrny na sny... A my jsme měli všechno co chcem, my jsme měli dobrou náladu :) Všichni jsme na chvíli emigrovali do San Piega a tam sme poznali štěstí Jimi Dixona a u Baru seděl James, Sofie Lorenova a Nina..Zhora na nás koukal Stereoid, dezolát skákal na trampolíně, kyselý hrozny nebyly hrozný a obloha byla modrá jako hotel grand a s hašlerkou nebo lentilkou v puse sme dobývali ztracený iluze...Proplouvali jsme politikou sídlištního bytu, vedle nás potápeči.. A dlouhodobý sledování romantických filmů... aneb koncert Vypsaný Fixy v Budějkách... Kdo tam byl, chápe :)/