Pár hořkých slz..

Pár hořkých slz..

Na prahu lesa sedí holčička,
v dálce jen malá, maličká cestička,
dívka sama sedí,
upřeně do dálky hledí,
obrovské slzy jí k nohám padají,
proč - se jí lidé neptají.

Sedí a tiše naříká,
proč jen každý tak rychle utíká,
holčička sedí
a potok plní se slzami,
každý den budí se dívka s děsem ze spaní.

Kámen by se nad ní ustrnul,
jenom člověk ne,
ten by jí ještě větu – „však skoč“,
nabídnul.

Holčička sedí a andělům srdce pukají,
ale proč – také se neptají
a holčička pláče a pláče
a perly k zemi jako hrachy padají,
slzy jsou perly a perly slzy jsou.

Nemůže utéct,
už nemůže zpět,
už může jen počítat – raz dva tři čtyři pět..
a každičká slza – to další nový, lepší svět.

Lidská ta cháska,
zlá a nenávistná ta rasa,
nikdy se nezeptala proč musela zemřít ta nevinná krása,
proč plakala,
proč její duše odplula tam do nebe - tam,
kam jistě patřila.

Za každou slzu,
za každou perlu,
za každou kuličku čerstvého hrachu,
za každou odvahu
a vše přišlo to k zmaru.

Nikomu ne-ublížila,
jen asi zde ne-patřila,
snad proto,
že jiná byla nežli my,
snad proto,
že nebála se vykonat své činy.

Lidský hnus ji udupal,
a v tmavém lese pochoval,
zaplakala zvířata,
zašustilo listí,
vítr zafoukal
a větve zvrzaly svou píseň po noci..

Vše proto,
že lidem každá věc zevšední,
vše proto,
že dívka zatoužila žít,
že chtěla vše krásné mít..