Vem mě sebou...

Hřbitov plný hrobů, zářících svíček a temného ticha..
Měsíční svit se odráží z pomníků mrtvých, těch, které opustili náš svět...
Ona otvírá bránu, vstupuje mezi jiný svět...
Bílá, dlouhá košile, zvadlý úsměv, rty promodralé...
Sedla si k temnému stromu, bez listí, čeká na něj, čeká na jeho příchod..

Měsíční svit, on stoupá z jeho záře...
Černý oblek, bledá tvář...
Vznáší se nad svýmhrobem a jeho mrazivé oči, sledují svou milou...
Milá jeho, pláčem se utápí a plazí se k němu s otevřenou náručí...
On beze slova, sleduje ji a nadlouchá jejím vzlykům...
Ona leží, nemůže dál, vzlyky ji vysilují...
" Vem mě sebou, prosím!"
Klekl si k ní, vzal jí tvář do svých dlaní a políbil ji ledovým polibkem...
Odešlo její tělo, ale duše zůstala s ní...