Má můza

V noci se s pláčem probudím,
s těžkostí na srdci- ach zlí to byl sen.
Jen s myšlenkou na osvobození se unáhlím
a pospíchám horocně ven.

Bosa a jen lehko odděna,
utíkajíc po cestě kamené,
jen abych spatřila anděla,
jenž vidím v mysli mé zmatené.

Už nemohu dál,nemohu,
jsem vyčerpána.
Pádám k zemi dolů,
stíny, stracha černá vrána.

Velké stromy,hrůzostrašné stíny vrhajíc.
Chtěla bych vstát a jíti kol.
Na mě zlé můry v temnotě čekajíc.
Bim Bam- půlnoc a kostelní zvon.

Však zželilo se na demnou měsíčnímu svitu.
Tiše ten zázrak šeptá do tmy:
,,Dívko neplač mi tu!
Krásu tedˇ poznáš s temnoty"

A opravdu! Ze zlích stromů jabloně kvetoucí,
z vrány malé ptáče
a můj strach umírající,
už nemusím dál bát se!

V dáli rozpoznávám siluetu.
Nepláči již, nebdím,
jen tou krásou okouzlena,
nevnímám, nesním.

Všude ticho! Přestal hučet vodopád,
jen ptáče začíná krásně pět,
přestal i vítr vát,
chci křičet na svou můzu, pár nádherných vět.

Přistupuje ke mě, má líbeznou tvář,
přistupuje můj anděl noci,
nad hlavou svatozář,
podá mi ruku a řekne: ,,Chci ti pomoci!"

Kráčíme spolu, jsem mu plně oddána.
Stezkem netrpím, však mé dlaně- potříštěné krví.
Kráčíme spolu a před náma mramorová fontána.
Zapomínám na minulost, hledím jen na ní.

Přistoupíme blíž, napijeme se vody.
Obklopeni spousty barokních soch. V průzračné vodě- červený květ.
Už pocituji mdloby.
S čisté vody opojný nápoj či jed?

Umíráme- anděl a lidská bytost navzájem si v náručí.
však krásně mi je!
Naposled slyším zpěv ptačí
a z nás dvou- dvě bílé lilie.