MÁM V SOBĚ

Za jeden verš dnes svou duši prodám,
za verš, co duši mou zahřeje,
víš, víc než duši přece já nemám,
kéž by jsi věděl, co ve mně je.

Mám v sobě slzy, co neodchází,
mám v sobě stromy, co zmírají,
mám v sobě špínu ulic, sazí,
já v sobě bloudím potají.

V sobě se procházím, zacházím hluboko,
cesta má povede dnes ještě daleko,
dnes ještě trním musím se prodírat,
když na dno své duše chci se jít podívat.

Tam tajemství choulí se v nejzazším koutku,
že je ve mně víc než zdá se,
že svět ze mě nemůže mít jenom loutku,
na co to, na co mě ptáš se?

Zda mám v sobě víc, než jenom smutek?
Zda trní už duši mou roztrhalo?
Zda budu se zlobit za jeden Tvůj dotek.
Tak poslouchej co ještě mám v sobě a co se mi zdálo.

Mám v sobě lesy plné života,
mám v sobě krásu duhy,
mám v sobě hvězdu, co patří jí obloha,
co skrývá v sobě něhu mlhy.

Mně zdálo se o životě v zahradě.
o životě, co šeříkem voní.
Mně zdálo se o cestě a o vodě,
o vodě, po níž se chodí.

Mně zdálo se, že sny mé se plní,
že ve verších mých duše je,
že básně v noci ožívají
a mně v těch básních dobře je.

***

Dívám se na Tebe, podzimem voníš,
Tvůj úsměv srdce mé zahřeje,
dívám se na to, jak v oblacích bloudíš,
poslouchám tiše, co v Tobě je.

V očích máš slzy a v duši zmatek,
Tvé ruce pomoc hledají,
neboj se vůbec, dneska je pátek,
dneska Tvé slzy roztají.

Díváš se kamsi daleko za mě,
říkáš, co duše Tvá ukrývá,
prosím Tě vrať se, vrať se zas ke mně,
vypadáš jako neživá.

Tak prosím jen usměj se, nemrač se tolik,
obětí mému už nebraň se víc,
možná že jednou pak povíš mi kolik
chceš, aby pro Tebe hořelo svíc.

Až dosníš ty sny, co ve dne se zdají,
pak spolu šťastně budem žít tam
v krajích, co v sobě sny Tvoje tají,
ty země já přec dobře znám.