Moonlight Sonata

Probouzí se a hned padá,
z růží květy tajně hledá.
Spřádá sny ve vůni čaje,
polyká chutí hořkého taje.
Medovou nocí tiše trýzní,
měsíční sonátou touží zaznít.
Perlivým dotekem chce být svět
prchlivých myšlenek těch pár vět.
Z polibků vezme krásu štěstí,
sněhem zavane holé listí.

Probouzí se a jde spát,
v prachu cesty zůstane stát.
Na znamení zapálí bílou svíci,
jakoby neměl už co říci.
Chladem se soucitně pousměje.
Lítosti! Co se to děje?
Prudkými tóny se vítr rozpoutá,
zažene lásku žalem do kouta.
Věčnost je osudná rána žil,
po které nikdo netouží.