Bod varu

Brečím a po tvářích se mi koulejí
slzy jako hrachy
(tak jak se říká)
málem bych vyplakala
celej hrnec hrachový polívky
ale já ji tak nesnáším....!

Říkají mi
neřvi
nekřič
nebreč
nemrač se

A co mám podle vás jiného dělat?
když mi nic jiného nejde
nic jiného neumím
nic jiného neznám

Hledí mi do očí
a gestem ruky udávají rytmus
bud štastná
bud štastná

a jak se to proboha dělá
- to být štastná?

jako v morseovce
ta tá
ta tá
nebo bimbání zvonu
bim bam
bim bam
jako dvě kulky (přímo do srdce)
pif paf
pif paf

Vře to ve mne
jako v pekleným kotli
vaří se
pečou se
smaží se
udí se
uvnitř mě
všichni ti
co je nemám ráda..

Krvavě rudý voči
ukazujou
že není radno
si s takovou časovanou
bombou zahrávat..

Cítím se jako
poutovej bálonek.
stačí jen píchnout
a vypustím se
a odletím
zbyde po mně jen vlhký hadřík
pro který
se nikdo
(slyšíte? nikdo!)
nesehne
a nehodí jej do popelnice
(co já vím, třeba do té sousedovy)
k ostatním
vlhkým hadříkům..
třeba jich taky pár existuje..

Jsem jako takovej ten klaun
co má spoustu svejch
ohranejch figlu
a pokaždý věří
že lidi se budou smát
dál a dál
do nekonečna
a na věčnost
a nejednou přijde den
kdy po něm neštěkne ani ten
hladovej pes
(a on by si to tolik přál!)

Taky bych mohla říct
že jsem jako
ovce
(černá, jak jinak)
jojo, něco s černá mezi bílými..
kráčím úzkou lavičkou
přes řvoucí řeku
a na druhým břehu
zase všichni čekají
aby mne zbavily
mý poslední vlny
na zimu
a pak poslali zpět

Obvinuju všechny kolem sebe
že mi nikdo nepomáhá
a přitom
má je vina
já tu pomoc nechci
já jen
dělám že ji nechci
a proč?
sama nevím

Dá se to napravit?
Když ano?
Tak jak?
Pokračovat?
Skončit?
Znovu začít?

Nic nemá cenu!
Zní mi v hlavě!
Že by moje nový motto?

Nic nemá cenum, ani cenu medu!
Ale včelí žihadla?
tak ty vidím všude

Jsem u konce
a připadám si jako
vymačkanej citron
(ten nejkyselejší)
plnej pecek..