Výkřik

Já už nemůžu žít- ne takhle
já už nemůžu snít- ne o tomhle.
Co jsou to sny?
Jen čmáranice na zdech
nakreslené bílou křídou.

Kdysi mi někdo řekl:
"Jen ve svých snech jsme svobodní"
a netušil, jakou říká pravdu.

Ve svých snech mohu být čím chci
černou gothičkou, tou krásnou duší
i smělou hoperkou, kterou sny ruší.

Ale pak? Přes stopy krve i drsné rýmy
zase se probudím...a zas to budu já.
Navždy ztracená, navždy jiná,
navždy ta, co nikam nepatří.

Proč lidi lžou, že nezáleží na vzhledu?
Jak tedy poznáte limonádu od medu?
A jak poznáte, co je ve mně?

Ne, nevezmete mi mé sny,
nevezmete mi mou duši
já jsem ta, co nikam nepatří,
ta, kterou společnost ruší.

Řezat si žíly nebo křičet?
Černé linky nebo zaběhlá klišé?
A co na tom? Vždyť mě stejně
nikdo neslyší...
nikdo neslyší mou duši plačící.

Pořád chci někam patřit,
jdu z extrému do extrému
co ale opravdu chci?

Chci dlaně, co mě sevřou ve tmě
chci, aby někdo na mě koukal stejně
chci světlo, co prozáří temnotu,
já prostě už nechci tu hroznou samotu!

Samota, co mě svírá
jsem to já- navždy jiná.
Tak pomozte mi, dokud je čas,
pomozte mi, prosím vás!