Zamyšlení

Sedím na okně,
dívám se ven,
pozoruju klidně,
jak ubíhá den.

Přemýšlím o životě,
přemýšlím o SMRTI,
jak odejít klidně,
a bez bolesti.

Pokusů marných
bylo již mnoho,
ale nebylo účinných,
ještě ani jednoho...

Žiletky nepomohou,
prášky mne trápí,
jakou to udělat metodou,
aby to nebylo těžký?

Tu napadlo mně něco,
co už jsem udělala,
proč nezkusit to nanovo,
když jsem to dostupné měla?

Mám toho plnou peněženku,
podívám se- dobrý pocit,
už jen chvilinku,
a nebudu se trápit.....

Znovu se ale zamyslím,
co mne vlastně trápí?
Není to lehké, já vím,
ale co přátelé, které to bolí?

Přece tu mé nejmilejší nenechám,
ani se nerozloučím,
na tomhle světě po sobě nic nezanechám,
od přátel se odloučím...

Navždy..

Ne navždy...

Mám jen málo lidí, kteří jsou opravdoví přátelé,
ti jediní jsou vážně opravdoví,
více jich mám, ale...
Tihle jsou nejvíc věrní...

Dívám se na svou ruku,
na rtech cítím směšný úšklebek,
dnes jsem nepoužila žádnou žiletku,
měla jsem na tohle jiný lék...

Co se dá dělat,
už asi nic,
jak s tím vším přestt?
Neporadí mi nikdo víc...

Na tvářích cítím slzy,
v hlavě nic,
skončí to už brzy,
nebude utrpení víc..

Každý se mi jen směje,
očividně jim to dobře dělá,
co se však ve mě děje,
to už nikdo nevnímá.

Nikdy nestihnu zažít opravdové přátelství,
nepoznám SKUTEČNOU lásku,
doufám, že každý ví,
jakou jsem si pokládala otázku....

Zkusit zase pokoušet tu černou s kosou,
která mi přinese zanedlouho úlevu,
nebo bojovat s vlastní osou,
s vlastní vůlí k životu?

Ale co když nechci žít,
nemám proč,
nemám pro koho tu být,
a to bolí mne moc..

Cítím se jako blázen,
ano, asi jsem...
Kdybych třeba ale měla bazén,
potopím se, a zůstanu v něm MNOHEM déle než 1 den...

Nikdy už se nevynořím,
nezažiju ten den,
kdy bych mohla věřit svému srdci,
že vážně šťastná jsem...

To ani nebudu,
já to vím,
kdo by chtěl takovou obludu,
která nezná nic než splín?

Já už to nevyfržím,
chci být šťastná,
ale vím,
že to pro mě není věc lehká.

Nikdy nebudu šťastná,
můj život bude dál černý,
pořád dělám jak jsem veselá,
nic jiného nevidí každý...

Kdyby věděli,
jak mi je,
nevím, co by dělali,
jen moje vina to je...

Proto už brzy odejdu,
ostatním to ulehčím,
nikoho tady zatěžovat nebudu,
neuvidí nikdo jak stále brečím...