Bouře...

Postávám tiše v letně teplém dešti
V krůpějích z nebes, co prý štěstí věští

A přes to zjevné nepohodlí
Usmívám se s tváří obrácenou tam
Zaplaven pocitem, že tak to má být
Jen hlava se srdcem se zase nedohodli
A tak bez pocitů stojím tu sám
Připraven naplno žít

Kdy?

Než řekl bych, že žíti teprv budu
Třeba již je ohlédnout se zpět
Tak v opravdovost stále doufám pudů
Bez svárů a hranic lepší byl by svět

A pro ty rýmy neumělé jdu sebou fláknout do postele
A pro tu bouři uvnitř sebe vítám tu vláhu štěstí z nebe

Pro ty svoje bouře malé hledám v míru místo stálé
Pro ty svojí milou špínu výskám prsty rodnou hlínu

Za ty svoje dobré skutky čeká mne snad pokles prudký?
Co to vprostřed hrudi hoří? Neptá se a mříže boří...

Rozlije tu sklenku s bouří, po jediném vskutku touží
...po čem ale neprozradí. Zvědavost mu nyní vadí.

Stojím teď zbaven otrockých pout vlastních předsudků
an nečekal jsem, že ten déšť co zhůry padá má tu moc.

...a pokračování už není, vždyť sklenice je prázdná. Ne poloplná, ale bez kapky.