Pro maminku...

Pod srdcem jsi mě nosila má drahá
devět měsíců do bříška kopání.
To je ta mateřská láska pravá,
po večerech na kolenou houpání.
Roky však plynou,
musely jsme pustit své ruce.
Každá teď jdeme cestou jinou,
přišlo to náhle, nečekaně a prudce.

A teď Ti chci poděkovat má nejdražší maminko:

za podporu, kterou jsi mi dávala,
za pochopení, když jsem se Ti zdráhala,
za odpuštění, když jsem ti zalhala,
za to, že z okna jsi mi vždy při odchodu mávala.

Za všechny Tvé dobré rady,
za to, že máš ráda i mé vady,
za to, že jsi stále tady,
za podanou ruku, když potkaly mě pády.

Děkuji Ti za Tvůj nakažlivý smích,
za to, že vždy zbavila jsi mě snů zlých,
za to, že stále mé srdce držíš v rukou svých,
za to, že v Tvé přítomnosti hřeje i sníh.

Děkuji, že nemáš předsudky žádné,
že vždy odeženeš lidi zrádné,
že Tvé myšlenky jsou vesměs kladné,
že Tvoje argumenty jsou vždy pádné.

A jeden velký dík Bohu za to, že právě TY jsi
maminkou mou,
s Tebou Korálku vidím světlo,
i když se brodím černou tmou...

Miluji Tě